Víla Anarňa je tady zase, dobré zprávy nese - aby děti neplakaly. A pořád bydlí v lese, u studánky na louce, na slunci a ve světle. Ale to už znáte. A kdo ne, tak možnost máte přečíst si,  jak to s vílou všechno začalo.

Milé maminky,

byla jednou jedna víla, místo kávy rosu pila, tančila na louce, u studánky v lese, celý den, až do večera. Šťastná byla. O šťastných lidech ve dne v noci snila, hlavně o dětech, protože každý velikán byl dítětem, jenže to bylo dávno, daleko. A teď...?

Teď je s námi zase, víla Anarňa! Dobré zprávy nese ... Ale to už znáte. A kdo ne, tak možnost máte přečíst si jak to začalo.

"Už jsem tady, Yvell, poslouchej," šeptá mi víla.

"Poslouchám a slyším, vidíš?"

"Vidím."

"Takže copak sis to vlastně přála?"

"Aby děti neplakaly."

"Prostě bych si přála, aby děti neplakaly. Protože - když nebudou plakat, budou šťastné. Když budou šťastné, budou zdravé, když budou děti zdravé a šťastné, budou pak zdravé, šťastné i jako dospělí, a dokonce i bohaté.

"Jenže ony občas pláčou, a to je zdravé, ne?" povídám.

"Zdravé? Copak když Tvé děti plakaly, tak byly zdravé?

"Pravda, ony plakaly, když je něco bolelo nebo trápilo, nebo když byly nemocné. Ale když už tedy plakaly, tak ten samotný pláč byl jakože zdravý, ne? Daly mi tím vždycky najevo, že něco potřebují."

"No, a to je důležité, co teď říkáš - když děti pláčou, tak něco potřebují. 

A když nemají to, co potřebují, tak si o to neumí říci jinak, než pláčem. Malé děti přece nemají takovou schopnost, jako vy dospělí, aby řekly: "Milí rodiče, právě jsem si já, dítě, uvědomilo, že bych potřebovalo přebalit (nebo nakrmit, nebo pohladit) a taky bych k tomu potřebovalo více klidu, protože cítím, že maminka je celá uspěchaná, trošku nešťastná, dokonce chce někam odejít ... jéjdaa, a mne chce dát cizí paní, které říká chůva, ale to já fakt nechci, ale hlavně nepotřebuji. Já totiž potřebuji, aby moje maminka byla šťastná... 

No, tak tohle malé děti ještě neumí. Ale mají dokonale vyvinutý jiný komunikační jazyk - a to je pocit. Děti s vámi dospělými komunikují pocitově, víš? A tak jediný způsob, jak mohou svůj pocit sdělit rodičům, respektive mamince, když není něco v pořádku, je pláč," povídá víla.

Když děti pláčou, pláčou i andělé a víly.

"Tak tohle trošku přeháníš, ne? Tohle přece není úplně možné, vílo milá. Někdy přece maminka musí odejít. Jindy je třeba smutná, pláče, dokonce i maminku může něco hodně bolet. A koneckonců i spěchat je přirozené."

"A to máš pravdu. Všechno, co říkáš, je přirozené, děje se, a přesto děti nemusí plakat."

"No jo, ale tomu nerozumím. Říkala jsi, že dítě pláče, když maminka chce například odejít a nechce nechat dítě cizí paní na hlídání, a teď říkáš, že odejít nebo i spěchat je přirozené, že se může dít, a přesto dítě nemusí plakat? Tak jak to je?"

"Ještě jednou si pozorně poslechni, co jsem říkala - co dítě potřebuje: ... aby maminka byla šťastná... Hm?"

"Jenže maminka bude šťastná, když si zajde sem tam někam, a dítě pobude s tatínkem, s babičkou nebo s chůvou, ne? Tak proč tedy dítě pláče?"

"Protože komunikuje s maminkou pocitově, víš! Rozumí přesně a jasně jejímu pocitu. Takže je-li maminka šťastná, když se chystá někam ven, je-li v hlubokém, přirozeném klidu, když dítě přenechá tatínkovi, babičce nebo chůvě, a když s tímto životním pocitem chová své dítě v náručí, tak není pochyb, že tomu dítě rozumí. Rozumí tomu pocitově. Když dítě cítí přirozenost situace, když cítí, že maminka je šťastná, a že bude šťastná, i když bude na chvíli pryč, a hlavně potom, až se vrátí, ... když dítě cítí radost z maminčina rozhodnutí, když cítí šťastnou jistotu i z péče ostatních (tatínka, sourozenců, babičky či chůvy), tak pokud tomu tak je, nepláče. Jednoduše napodobuje v pocitové komunikaci maminku.

Základním principem je NÁPODOBA

"Tak proč někdy dětí pláčou?"

"Protože napodobují pocit maminky. Pláčou zpravidla tehdy, když si maminka není jistá, když z té nejistoty je sama neklidná, nervózní, nebo když má třeba strach, zda to jiní zvládnou, někdy dokonce mívají maminky i pocit viny. A nejhorší je, když maminkám začne někdo zvenčí vyčítat jejich počínání. Nedej Bůh, když je to tatínek. To děti přímo řvou!"

Proč?

"Protože z toho maminka není šťastná. Dítě to cítí a neví si s tím rady a neví, jak jí pomoci a přeje si, aby byla šťastná. Protože jen tak může být šťastné dítě."

"Jaj, to je téma veliké, to mne zajím víc a víc... a co si mají maminky v tomhle počít... ???"

A to už jsem nedopověděla, to už jsem věděla, že:

... se šeří, je čas na večeři.

Blížil se večer a víla Anarňa už mě skoro neslyšela, když na palouček tancovala - ustlat si do mechu.

Ale nakonec přece jen tichounce zavolala: "Povím ti to, za krátký čas - a neboj se, vzkazuje anděl, dobře poznáš můj hlas."

Inu, co bylo, to není, ale nespadne do zapomnění. Teď je teď, a tak vám, maminky píšu, co jsem slyšela. Hned. A čekám na vílí odpověď, na další povídání.

Táááák, a je čas na přestávku.

Po přestávce další díl - jenom napovím - že víla maminkám poradí, JAK to udělat, aby byly šťastné a šťastnější.

Vaše teta Yvetta

Yvetta Ellerová, zkráceně Yvell

© ' Scholé ' Víla Anarňa ' Aby děti neplakaly ' leden 2018 

Seznam článků: